Už několik měsíců nadávám, že mě nikdy nikdo jen tak neosloví. V tramvaji si nepopovídáte, v metru taky ne. V restauracích a kavárnách sedí tolik lidí samotných, ale pokud si nedomluvíte s někým oběd předem, budete tam sedět taky sami. „Co to s těma lidma je!!!? Co se s NIMA stalo? Proč jsou takhle zařezaný?“
…až dodnes
Kupuju si v bioobchůdku nějaké sladkosti, když vejde sympatický muž ve středním věku, usmívá se a působí klidně a radostně. Napadne mě, že bych si s ním ráda popovídala. Zajímá mě. V tu chvíli se zarazím a hlavou se rozlijou myšlenky: „To by bylo trapný. Co kdybych ho tím obtěžovala? A co by si asi řekla ta prodavačka, když tu začnu oslovovat cizí chlapy…“
Bezhlavě odcházím bloumat mezi regály a čekám na nějaký zázrak. Možná přijde on… Za chvíli stojím zase u kasy a kupuju si věci, který jsem vůbec nechtěla. On si mezitím sedá v kavárně…sám.
Najednou cítím klid a jasnost, jakoby mě jeho uvolněnost a radost říkali „můžeš“ …možná je to moje uvolněnost a radost, ale to vlastně není důležité… Můžu jít za ním. Můžu mu nabídnout, jestli nechce společnost. Můžu…
Jdu. Blížím se k jeho stolku. Vidí mě.
Zvedá se a nabízí mi místo. Jde mi pro čaj a sdílí se mnou svůj zákusek. Pečuje o mne tak, že to ani nestihlo být trapný. Cítím se jako Alenka v říši divů. Zdá se, že ta hrůza a děs byly jen v mé hlavě. Nic děsivého se neděje. Naopak. Je to oživující a zábavné. Poslouchám příhody jednoho lidského života, sdílím své zážitky, radosti a strasti a po půl hodině se cítím zcela naplněná, inspirovaná tolika novými podněty a s radostí z jednoduchého lidského sdílení se loučím…
Když odcházím zastaví mě: „Víš, nikdy bych si netroufl to udělat. Takhle někoho oslovit. Ale jsem rád, že teď vidím, že to jde, že je to možný.“ Otáčím se a říkám: „možná spustíme řetězovou reakci…“ cítím radost, usmívám se a odcházím…
