Všímavost je schopnost být s čímkoli, co se odehrává z jednoho momentu na druhý. Pomáhá nám, abychom nebyli oběťmi našich nejvíce sobeckých impulsů. Meditující se cvičí, aby neodstrkovali nepříjemné a nelpěli na příjemném, ale aby udělali prostor pro cokoliv, co se objevuje. Impulzivní reakce dostávají stejnou pozornost jako cokoliv jiného a tak se lidé učí lépe setrvávat ve své pozorující všímavosti stejně tak jako tomu je v klasické terapii. Tato pozorující všímavost je neosobní část ega, která není podmíněna osobními potřebami a očekáváními. Všímavost tak osvobozuje jedince z nedospělého neustálého egoistického sebe-zájmu. V tomto procesu se vyzdvihuje jedinců střed uprostřed neustálé změny. Toto se ukazuje být velice nápomocné ve vyrovnávání se s mnoha náročnostmi, které na nás život hází.
Buddhistický příběh: Starý mnich zoufalý, že nedosáhl osvícení, požádá o svolení, aby mohl odejít do izolované jeskyně a ještě naposledy se pokusit dosáhnout svého cíle. Na cestě potká starého muže nesoucího velký balík. Protože má mnich pocit, že muž je moudrý, osloví ho a říká: “Starý muži, víš něco o osvícení, které hledám?” Starý muž upustí svůj balík na zem. A v tu chvíli mnich prožije osvícení. “Chceš říct, že je to takto jednoduché,” ptá se mnich, “jen nechej všechno jít a na ničem nelpi!” Ale pak na moment mnich ucítí pochybnost. “A co teď?” zeptá se. A starý muž se usměje, zvedne svůj balík a pokračuje svou cestou.
Tato zpráva je jasná. Osvícení nevymaže naše ego, ale změní náš vztah s ním. Rovnováha se přesune, ale stále zůstává práce, kterou je třeba udělat. Člověku najednou přijde nutné převzít osobní zodpovědnost za své sobecké zájmy, raději než, aby jimi byl řízen.
Right view – správný pohled
Správný pohled po nás chce, abychom si uvědomovali proč meditujeme. Většinu našich životů strávíme v myšlenkách o minulosti nebo budoucnosti, které posilují neklid, oddělují nás od toho, co máme teď a tady, které je stále v pohybu a my nikdy nevíme, co přinese příští moment. Podle Buddhy je pro nás náročné zůstat v přítomném momentu právě kvůli strachu z nejistoty a změny. Trávíme raději čas v minulosti a budoucnosti, protože se snažíme věci kontrolovat. Pokud jsme v přítomnosti je nutné mít otevřenost nečekanému a tak raději přetrváváme v relativně bezpečných rutinních myšlenkách, které když je začneme pozorovat zjistíme, že se opravdu stále opakují – co budu dělat? kdo mi ublížil? … ale když meditujeme praktikujeme, jak jít s proudem, odevzdáme se proměnlivosti kamkoli nás může zanést. A to chce odvahu.
Lidé mají často pocit, že meditaci nedělají správně. Dívají se na ni jako na nástroj, který jim má pomoci ulehčit život a zařídit, aby se cítili dobře. Dovolují, aby přítomný moment byl ovlivňován jejich lítostí ohledně minulosti a touhy po budoucnosti. V terapii máme mnoho cest, jak nakládat s těmito nerealistický mi očekáváními. Terapie je těžká práce a vrací se až po čase. Správný pohled je Buddhova nabídka něčeho podobného. Povzbuzuje lidi, aby byli realističtí sami k sobě a ohledně povahy věcí – tedy, že věci jsou pomíjivé. Buddha objevil, že pouhé přijetí reality takové, jaká je, může pomoci, aby byl život snesitelnější. Přijetí pomíjivosti – tedy starého věku, nemoci, smrti a naší křehkosti – je nutnost. A jde to proti všem našim instinktům. Nechceme vidět smrt, bráníme se změně a odvracíme se od traumatických oblastí života. Tomu v terapii říkáme disociace. Chceme se chránit a ego odstrkuje vše, co by ho chtělo ohrozit, vše co by se ho chtělo dotknout. Ale Buddha učil lidi, aby šli k tomu čeho se bojí nejvíc. Čemu čelíme v meditaci je mini verze toho, čemu čelíme v každodenním životě.
Můžete si to zkusit v krátkém meditaci: Zavřete oči a dovolte, aby pozornost šla kam se jí zlíbí za chvíli si pravděpodobně všimnete, že jste ztraceni v myšlenkách. Pravděpodobně si také všimnete, že nejsou nové a překvapivé. Pravděpodobně opakují to, co už dávno víte. A to opakují každý den. Přítomný moment vám přitom unikl, aniž byste si toho všimli. Jste od něj oddělení stejně tak, jako jste většinu času oddělení od vašich těl. Primárně žijeme v oddělených mentálních vesmírech. Pokud se ale pokusíme toto změnit, mentální obrany nás mohou překvapit.
Správný pohled
Ušlechtilá osmidílná stezka začíná správným pohledem. Správný pohled říká, že základním smyslem buddhistické meditace není vytvořit příjemné místo, kde se můžeme ukrýt, ale jde jí o to obeznámit naši mysl moment za momentem s pomíjivostí. Když je mysl tichá povaha věcí může být jasněji vnímána. Naše já zmizí, když je mysl koncentrovaná a vznikne dočasný úlevný pocit, když se to dostane. Pokud by ale dočasné rozpuštění našeho já bylo vše co je potřeba, problém by nebyl tak velký a terapeutické by bylo i dívání se na televizi.
Správný pohled v nás často vyvolává i myšlenky na to, co je tedy špatné. Jeho význam je ale více ve smyslu realistický pohled. Nejde o to dělat něco správně, osvojit si tu správnou cestu, ty správné principy. Nejde o to někoho následovat slepě. Můžeme se volně potulovat v otevřeném poli, ale správný pohled nám dává určitý pocit směru, záměru, směřování. Říká nám, že máme být opravdoví sami k sobě.
Správná motivace
Správná motivace znamená, že nemusíme podléhat našim neurózám, pokud nechceme. Vědomá mysl může řídit naše chování a překonat nevědomé podmiňování. Správná motivace je o tom, jak žít náš život naplno. Také ji můžeme nazvat správným záměrem, správným myšlením nebo správným pochopením.
Emoce mají stále špatné jméno v mnoha buddhistických kruzích. Nejčastěji se o nich mluví jako o překážkách v meditačním klidu. Buddhističtí učitelé chtějí vědět, kdo je ten, kdo se zlobí? Protože za každým z těchto pocitů je pocit vše-důležitého já – osobnosti, která se snaží kontrolovat vše uprostřed nespolupracujícího vesmíru. Tato práce s emocemi i když někdy velmi přínosná vynechává smysluplnost osobního obsahu, který je s tímto emočním diskomfortem často svázán. Dobrým příkladem je terapie Claire, která se skrze meditaci snažila nepříjemným pocitům vyhnout, to jí však nechávalo s pocitem, že není reálná. Emocionální obsah potřebuje vítající přístup, jinak zůstane nestráven a bude na nás vyskakovat při různých příležitostech. Podle mě je tedy důležité nikoliv odstrkovat pocity, nesnažit se je praxí vyčistit a zbavit se jich, ale najít v sobě moudrost a laskavost, abychom i ty nejtěžší emoce dokázali unést. Dovolit si dívat se na primitivní emoce našeho dětství jako na motivaci pro náš růst, raději než jako na překážku, které je potřeba se zbavit. Stejně tak jako Winnicott mluví o dost dobré matce, která je schopna držet prostor pro dětské emoce, kterým ještě nedokáží rozumět a jsou proto zcela závislí na lidech kolem, aby jejich emoce udělali snesitelnými a později srozumitelnými. Popsal jsem, jak meditace vytváří také bezpečný prostor, ve kterém jinak nepříjemné pocity mohou být prozkoumány. Meditující nemusí degradovat do infantilního narcismu, jak říká Freud, aby se nezpracované emoce dětství mohli projevit, ale přicházejí přirozeně někdy v meditaci, někdy ve snech, někdy jako v mém případě v lásce. Raději než bych své nepříjemné emoce řešil samostatně jako nepříjemné překážky, byl jsem schopen je prozkoumat přemýšlet o nich a použít je k tomu, abych s větším soucitem rozuměl sám sobě a svým dětským zraněním.
Správná řeč
Správná řeč v základě znamená vyvarovat se lhaní, pomluv, marnivých řečí a zraňujících odpovědí. Pro mě má správná řeč další význam a to je jak mluvíme sami k sobě. Buddhismus i psychoterapie po nás chtějí, abychom byli pozorní k našim příběhům, které si opakujeme. Často je bereme za dané, i když pravdu neodrážejí. „Jen proto, že si to myslíš, neznamená to, že je to pravda.“
Příklad: Separace je náročná. Pokud jí dám ale význam opuštění, stává se téměř nemožnou. Čistý pocit emoce je jedna věc, mentální složka, kterou k ní přidáme nějaký význam, je něco jiného. Jen málokdy je ovšem od sebe oddělujeme. Některé pocity jsou v nás tak silně zakořeněné, že je není snadné jen tak nechat jít. Mluvit o nich nám může pomoci příběh, který si o nich odvyprávíme. Tak se mohou stát únosnými. Náš příběh se nikdy nemění, pokud ho ignorujeme. Každý si vyprávíme příběh o tom, kdo jsme a o čem je náš život. Buddhismus může být použit k rozpuštění našeho přilnutí k našemu příběhu a k převychování nás samých (re – parenting). Musíme se naučit, jak se k světu stahovat nově – jinak.
Správná řeč tak znamená ochotu uvolnit naše přilnutí k našim dlouhotrvajícím vysvětlením, které jsme si říkali o našich emocích, ve chvíli, kdy jim musíme čelit. To znamená přijmout nekomfort, uvolnit se do něj, dýchat, a ptát se sami sebe – všímat si, jaké příběhy si o našich pocitech vyprávíme raději, než jednoduše reagovat v podmíněném a často sebemrskačeském stylu. Tato schopnost a ochota oddělit čisté emoce od příběhu, který jsme si kolem nich vybudovali, nám umožňuje mluvit sami k sobě s něhou v momentech, kdy musíme čelit naší největší bolesti. Můžeme být s našimi pocity bez sebe-shazujících příběhů, které jsme si vytvořili jako reakci na ně. Můžeme přistupovat ke své nízké sebedůvěře nikoli jako k pravdě, ale jako k pouhé myšlence. Pak můžeme dovolit našim pocitům s větším přijetím a pozorností, aby přišly a odešly, jak potřebují. Od našich pocitů tak nemusíme utíkat, ale můžeme je brát jako něco, co je potřeba obejmout. Pokud je takto akceptujeme je dokonce možné, že najdeme způsob, jak je využít. Na silné pocity jako je smutek často reagujeme tak, že se je snažíme odstrčit a být zase normální. „Pokud odoláváme utrpení a snažíme se před ním chránit a nepocítit jeho plný dopad, ochuzujeme sami sebe o jeho pravdu.“ Často je mnohem snazší upadnout do chronického příběhu, který si vyprávíme, než zůstat s naší zkušeností, zvlášť pokud jde o napětí nebo naši zranitelnost a nutnost přiznat si to, že i tohle právě teď je.
Záměrem je nebýt ani invazivní, ani odmítající. Ale být schopný držet a obejmout emoci, být otevřen zkušenosti bez toho, abychom ji opustili nebo se jí chytli. Právě to je uplatnění mindfulness na emoční zkušenost ,nejen na fyzické vjemy nebo na náš dech. Nejzdravější cesta, jak se s náročnými emocemi vypořádat, je položit se do nich raději než se jich stranit. Pokud se snažíme znovu zapadnout, být normální, končíme s pocitem oddělenosti. „Utrpení je nezvratitelná část života. Jsme lidmi na základě utrpení, ne jemu navzdory. „
Správná akce
Správná akce klasicky znamená nechovat se destruktivně. Nechovat se impulzivně ale není to stejné jako nedělat nic. Esencí tohoto aspektu je schopnost odložit potřebu ega po okamžitém uspokojení. Nechávat věci jít neznamená vypouštět věci, které nám vadí, které nás trápí. Když se něčeho snažíme zbavit jen to posilujeme. Proto se raději usadíme sami do sebe, než abychom se snažili zbavit toho, co nás trápí. Pokud něco odejde, odejde to samo od sebe. Nemůžeme něco takového způsobit přímo. Správná akce je tak udělat krok zpátky, obrátit naší pozornost dovnitř a osvítit naše self. Tak naše tělo i mysl ustoupí a naše původní tvář se ukáže, říká japonský mnich. Nepotřebujeme se zbavit našich symptomů, potřebujeme pouze změnit to, jak se k nim vztahujeme. Menší averzí k našim myšlenkám se sníží to, jak nás drží. A tak budete moci být méně zaměstnaní a více otevření tomu, co je kolem vás. Můj klient, který měl obsesivní myšlenky o určitých událostech je díky tomu začal vidět jako pouhé myšlenky. Jak se začal postupně uvolňovat do sebe samého, začal se lépe poznávat a chápat své pohnutky a potřeby schované pod obsesivními myšlenkami, které vždy pouze odváděly jeho pozornost od pocitů a potřeb, kterých se bál, v jeho případě pocitů jako je emoční blízkost.
Reich student Freuda věřil, že konfliktní emoce byly uloženy jako svalové napětí a že lidský charakter mohl být vyčten z těchto chronických daností. Orgasmus mohl podle něj uvolnit svalové napětí a také ego mohlo dočasně ztratit svojí rigiditu.
Správné živobytí
Správné živobytí od začátku vedlo lidi, aby se zamysleli nad tím, jak si vydělávají na své živobytí. Jakkoli to může být uspokojující vydělávat peníze na úkor druhých, Buddha byl citlivý ke skrytým dopadům na naši mysl. Toto přikázání nás vede k otázkám, jaké místo má práce v mém životě? Co mě k ní motivuje? Definuje mě moje živobytí? Je můj příjem nejpřesnější reflexí mé ceny? Buddha řekl, že lidé jsou motivování nejčastěji osmi světskými zájmy: zisk a ztráta, potěšení a bolest, pochvala a vina, sláva a hanba.
Někteří lidé udělají z příjmu centrum jejich života, někteří lidé s tendencí se podceňovat mají na druhou stranu problém uznat, jak důležitý příjem opravdu je. Správné živobytí nás nabádá, abychom dávali pozornost osmi světským zájmům a našli v nich balanc. Pokud dovolíme, aby naše identita byla postavena pouze na těchto věcech, je naším osudem být zklamaní.
Správné živobytí od nás žádá, abychom dávali pozornost kvalitě našich interakcí, nejen tomu, jak úspěšný se vzdáme světu. Mnoho lidí vidí svou obživu jako esenci a mají pocit, že je něco otravuje jakmile je cokoli odkloní od jejich primární mise. Vidí takové věci jako nesmyslné a pod jejich úroveň. Správné živobytí navrhuje, že peníze nejsou jedinou karencí, která stojí za naší pozornost. Vede nás k tomu, abychom si byli vědomi, jak interagujeme a jaké máme vztahy, ne pouze úrovně našich úspěchů.
Buddha vysvětlil, jak přestal lpět na svém přehnaným pocitu sebe důležitosti a nebýt již déle zaneprázdněn světskými zájmy a uhasit oheň ignorace, závisti a vzteku. Nadále totiž nebyl řízen svým egem a tak nemusel útočit nebo se bránit, mohl jenom být. (str.115) V hodinách předcházejících finálnímu Buddhově osvícení, když vstupuje do bitvy se svým egem Buddhovy trýznitelé na něj vystřelí šípy. Šípy se ale změní v květiny a sypají se na něj. Buddhu nijak nezraní. Jeho moudrost překonala jeho ego. Síla jeho pochopení změní šípy v neškodné objekty krásy. Protože zastavil své vlastní reakce vzteku, šípy ho nemohou zranit. příkladem může být situace, kdy na vás někdo slovně zaútočí, obviní vás, zhodnotí – bolí vás to a chcete bojovat a bránit se jen proto, že se jeho slova dotkla vašeho ega, které se chce chránit. Vy své ego ale možná chránit nemusíte, možná není, co byste měli doopravdy chránit. Pak vás šípy nezraní, změní se v krásné květy.
Správné úsilí
Když jsou atleti ve flow, vše dělají bez námahy. Když dělám svou práci dobře, nezbývá mi prostor, abych se zabýval svými běžnými starostmi. Můj pracovní den je dovolená od mého běžného self. Říká se, že dobrý psychoterapeut má svou vycvičit mysl tak, aby byla svobodná od vzpomínek a tužeb proto, aby mohla fungovat terapie optimálně. Já si myslím, že je to obráceně. Tím, že dávám pozornost svému pacientovi, vyčistí se má mysl od vzpomínek a tužeb. Tímto způsobem je pacient v prostoru bez hodnocení a očekávání a často tak může dojít k zajímavým uvědoměním. Už Freud říká, abychom jako psychoterapeuti upustili od své potřeby být chytří. Správné úsilí bylo použito jako vliv na asketicky, aby našli střední cestu mezi sebezapřením a přehnaným materialismem. Znamená tedy balanc mezi smyslovým uspokojením a sebezapřením. Stejný balanc je vhodný i v terapii. Mluvil o ní už Freud, mnoho pozornosti ve formě přílišné schovívavost zesiluje dětskou úzkost, zatímco příliš málo pozornosti ve formě odtažení se stává nezájmem.
V meditaci jsme učeni, abychom neodstrkovat nepříjemné a nelpěli na příjemném. Je v nás stále něco esenciálního, co zůstává nedotčeno katastrofickými zkušenostmi.
Když pocity pojmenujeme kompulzivní akce přestanou být tak nutkavými. Buddhismus povzbuzuje k tomu, abychom vystoupili z našich myslí z našich příběhů, a vstoupily do našeho těla a našich pocitů, abychom je zažily napřímo a ocenili, jak jsou naše emoční těla v neustálém pohybu a změně. Na druhou stranu někdy pokud jsou lidé objektem svých nevyzrálých pocitů, které je popostrkují a nutí nějak jednat, je mnohem důležitější poznat a pojmenovat tyto emoce přesně. Pojmenování těchto pocitů pomáhá jejich uvědomnění a tím i jejich srozumitelnosti.
Mindfulness bylo jedním z hlavních Buddhových meditačních nástrojů. Aby lidem pomáhalo kultivovat jejich sebe-vědomí tedy vědomí sebe sama proto aby mohli zůstat plněji přítomnosti a nebyli vydáni napospas jejich destruktivním myšlenkám. Jde o to, že vytvoříme bezpečný kontejner, přítomný moment, kde nás naše pozornost drží tak, abychom mohli bezpečně objevovat to, co cítíme.
V buddhismu jsou čtyři posvátné stavy mysli: laskavost, soucit, účast na radost a vyrovnanost.
Schopný terapeut dokáže říci, kdy pacient přehrává emoci, ale doopravdy ji necítí, když odstrkuje pocit raději, než aby ho uznal, nebo když se otupuje, aby od některých pocitů utekl. Správné úsilí se snaží vytvořit kontext, ve kterém se naučených zvyků oddávání se nebo popírání pocitu, můžeme zbavit.
Správné úsilí naznačuje, že je možné a často i vhodné získat kontrolu nad impulsy našeho ega. Podmínkou pro toto je schopnost pozorovat naši mysl.
Správná Mindfuness
Mindfulness je aspektem osmičlenné stezky. Raději než omezovat pozornost jedno-bodově na jediný objekt, jak je tomu v mnoha jiných formách meditace, minfulness vybízí k nevzrušenému vědomí o našich myšlenkách a pocitech, vzpomínkách, emocích a fyzických počitcích. Tak jak přicházejí a odcházejí v mysli a těle. Hlavní myšlenkou je, že je možné posílit pozorovací část sebe, takže nebudeme vychylováni zvyky a impulsy nebo přemoženi naším vnitřním kritikem. Člověk se naučí pobývat v živé všímavosti raději než, aby byl unešen vykolejen nebo sveden běžnými myšlenkami a pocity.
Jde o začátečnickou praxi, jejíž záměr je otevřít dveře vhledům. Buddha ji přirovnal k raftu z trávy a klacků, který nám pomáhá dostat se přes velkou vodu. Ze začátku je nutné aktivně začít zacházet s roztěkanou myslí. Dávat pozor kdykoli naše mysl cestuje, abychom těmito jejími běžnými tendencemi nebyly unášeni. Po čase je mindfulness nicméně prostě přítomná. Stane se naší druhou přirozeností. Vidí rozptýlení, ale není jimi unešena. Díky ní se dostaneme do naší mysli a můžeme se podívat, co v ní je a z tohoto sebepozorování přichází nečekané, zajímavé a někdy i nepříjemné věci.
Meditací vyvolaná úzkost
Meditující, kteří se snaží příliš, aby byli všímaví si tím mohou vytvořit znepokojenost i depresi. Namísto lehkosti bytí nátlaková meditace přináší pouze úzkost. Tibetští doktoři nechávají tyto pacienty dělat jednoduché úkoly jako je vytírání nebo krájení zeleniny namísto více meditace. Léčba je meditovat méně. Velká část naší kultury je postavena na snažení a mnoho lidí má problém opustit tento mindset.
Slovo mindfulness je západního původu. Originální slovo v Buddhově jazyce bylo sati. To znamená rozpomenutí. Znamená to vzpomenout si na to, abychom jedno oko nechali upřené na nás samé. Opakem je zapomínání nebo nepřítomnost všímavosti. Ten typ zapomínání, který se odehrává většinu času, když jsme ztraceni v myšlenkách. Základní kvalitou všímavosti je tedy upamatování. Přítomnost mysli. Je to možnost objevit něco nečekaného, ve chvíli kdy dáváme svoji uvolněnou pozornost našemu každodennímu světu. Spouštíme naši ochranu a otevíráme naše smysly. Schopnost zůstat koncentrovaný v přítomnosti sama o sobě negarantuje žádnou osobní transformaci. Být schopný udržet pozornost u dechu z nás nedělá lepšího člověka. Mindfulness otevírá zajímavé možnosti pro upřímnou sebereflexi ale nedává nám žádnou garanci, že tato pochopení budou použita produktivně. Všechny naše obranné mechanismy, o kterých mluvil Freud jsou stále v běhu, i když je naše všímavost silná. Je třeba nepřecenit mindfullness a nezůstat připoután k její formě a raději pracovat přímo s tím, co nám odhaluje. Mindfulness lidi zpomaluje. Uvolňuje nekonečné zaměstnání ega sebou samým a umožňuje nám vykročit sami ze sebe.
Mindfulness má skrytou agendu, její mise je dát ego do perspektivy tak, že je možná empatie. Ve starověkých učeních jsou hlavní vhledy především okolo základního principu pomíjivosti. Pokud praktikujete mindfulness před pomíjivostí není útěku. Právě konfrontace s realitou pomíjivosti často přináší změnu. Může nám totiž dojít, že ego je pomíjivé. Vnitřní nářek, sebe důležitost, primární snaha zároveň kontrolovat a vyhnout se věcem, které jsou. S vývojem self přetrvává pocit potřeby maximalizovat sebe-důležitost. Jakmile ale dáváme pozornost naší mysli naše sebestřednost se stane zjevnou. Správná všímavost přináší naši sebestřednost napovrch. Správná všímavost také znamená mít lehký dotek. Znamená být schopen si odpustit a zároveň nepodléhat svým nejhorším impulsům. Správná všímavost znamená být ochotný přivést mysl vždy zpátky, když si všimneme, že cestuje. Je to schopnost přivést mysl zpátky a tím upustit od osobního komentáře. To je ten opravdový přínos mindfulness. Sobecké přemýšlení je jedna z věcí, kterou mysl umí nejlépe je mnohem více zajímavé a příjemné zůstat s tím, co se v přítomnosti otevírá, než se vrátit ke svým myšlenkám. Příklad: na meditačním retreatu jsem viděl svůj impuls obvinit někoho za to, co se právě stalo. Jak se objevil a poté vymizel. Když jsem viděl, jak instinktivně vznikla tato potřeba někoho obvinit, cítil jsem se přitom trestaný, ale když jsem viděl, že nebylo nutné, aby se k něčemu přichytila, přišla úleva. Můj vnitřní kritik toto proti mě nemusel použít. Moje potřeba najít viníka nebo chybu vždycky nemusela mít přednost. Správná všímavost a sebezkoumání buduje mentální svaly – nehodnotícího sebepozorování, ale může přinést mnohem více – je také předpokladem vhledu. Všímavost nám pomáhá uvědomit si všechny naše myšlenky, které jsou připoutané k našemu dětství, ty které jsme přijaly, abychom byli schopni zvládat nároky dospívání. Protože nás vede k tomu, abychom si všímali opakujících se příběhů, umožňuje nám také rozpoznat jejich dětskou kvalitu. A tak získáváme svobodu chovat se jinak.
Správná koncentrace
Nejstarší terapeutická technika buddhistického repertoáru. Umožňuje nám dočasně rozptýlit opakující se myšlenky v každém dni. Běžně je učena před všímavostí, když se učíme meditovat. Správná koncentrace znamená taková, která nám umožňuje trénovat naši mysl, která podporuje prozkoumávání pomíjivosti, která narušuje sobecké zaměření a ukazuje výhody odevzdání se. Není správná, pokud je viděna jako konečné řešení a když je používána k tomu, abychom se vyhnuli bolestivé pravdě. Je možné se schovávat v mírumilovných stavech meditační koncentrace, ale v kontextu osmidílné stezky je toto považováno za chybu. Koncentrace znamená udržování naší pozornosti pevně na jednom objektu.
Když je jedno-bodová pozornost silná, nervový systém se nastaví do relaxačního módy. Západní vědci tak potvrdili, že takzvaný autonomní nervový systém může být přiveden pod vědomou kontrolu.
Koncentrace ale není pouze metodou, jak zvládat stres, zároveň je inkubátorem sebeúcty.
Koncentrace v extrému má tendenci lidi odvádět stejně tak jako se mohou ztratit v hudbě nebo během sexu. Mysl se stane koncentrovaná, fyzické počitky jsou zesílené a pocity klidu zesílí. Ulpívání má mnoho forem, a touha po vnitřním klidu může být někdy stejně neurotická jako jiné více viditelné závislosti. Přání ztratit sám sebe, ztratit své self i přesto že může mít dobrý úmysl, často maskuje stav mysli, který je dominován sebehodnocením a sebe-znevažováním. Často to je pouze další cesta, jak si najít bezpečné místo, kde se schovat, které může nahradit naše utrápené self něčím perfektním, co nelze kritizovat. Správná koncentrace nabízí klid, ne pouze jako oddech, ale jako cestu, jak ustát nejistotu. Ve světě, kde nestálost a změna jsou základními fakty života je schopnost a ochota být překvapen velkou výhodou.
Když je mysl klidná umožní nám to pustit naši stráž a filtry a otevřít se a relaxovat a tak získat dočasnou svobodu od našich chronických copingových strategií a obranných mechanismům a napětí.
Když je dech naší pozornosti, přijde pocit uvolnění. Neurovědci hovoří o tom, že náš mozek a jeho endogenní opiátové receptory, jsou zaplaveny.
Závěr
Pokud se snažíte najít klid oceánu, tím že se snažíte zbavit jeho vln, nikdy neuspějete. Ale pokud se naučíte vidět vlny jako část celku nemusíte být obtěžováni neustálými proměnami. Pocity sebe sama jako něčeho odděleného, nedostatečného se promění. Tento východní přístup zacházení s pocitem osobní nedokonalosti se velmi liší od západního psychoterapeutického přístupu, který se snaží odhalit neurotické emoční vzorce a odkrýt rané dětské zkušenosti. V systému buddhismu změna přichází tím, že se naučíme změnu perspektivy. Budhismus se zaměřuje na osvobození sebe sama od nepotřebných omezení našeho ega. Každá část osmidílné stezky je protiváhou sobeckého zaměření, ale buddhistické vysvobození nepřichází z přehlížení potřeb a požadavků ega, ale z pohledu přímo na ně, z jejich přijetí a pochopení. Zatímco se učíme držet je mnohem lehčím dotazujícím se a odpouštějícím dotekem. Znepokojující materiál ztrácí svou sílu, když je pozorován bez připoutanosti nebo averze. A proto vím, že pokud své pacienty povzbuzuji, aby byli sami se sebou reální, zároveň jim pomáhám aby byli svobodní. Cílem je setkat se s našimi výzvami s klidem, ne se jich snažit zbavit.
