Stále někam spěcháme. Co byste řekli sednout si místo toho na celý den do kruhu s desítkami neznámých lidí a poslouchat jejich životní příběhy? Já bych si řekla, že na tohle fakt nemám čas. Až do chvíle, kdy se tahle netypická praxe stala mou prací. Nevěřili byste ale kolik toho člověk při sezení a naslouchání druhým udělá sám pro sebe.
Nedokážu to vyjádřit lépe než slovy Honzy Bíma, který kruh facilitoval: “Každý během kruhu něco uslyší. Možná sám sebe. Možná někoho jiného. Ale to, co uslyší, v něm rozehraje vnitřní strunu, kterou v sobě máme napnutou a která čeká, aby mohla začít hrát. Tou vibrací vznikne vír a začne se roztáčet a něco spustí. My ještě nevíme, co spustí, ani jaká naše struna se rozehraje. Proto je tím nejdůležitějším právě kvalita našeho naslouchání, abychom si všimli struny, která se rozehraje. Možná jich bude víc. Možná ve vás vznikne symfonii a ta vás možná změní a možná potom i svět kolem vás.” A možná se takhle nemusíme dívat jen na kruh. Možná se takhle můžeme dívat na jakékoli sdílení, na jakoukoli komunikaci. Je to zcela jiný pohled. Řeč v tu chvíli přestává být pouhým nástrojem jak něco řešit, vyřešit, informovat, přesvědčit, ale otevírá nás něčemu neznámému, něčemu o čem zatím nic nevíme, něčemu co z nás právě „povídání“ druhého může vytáhnout. Skáčeme do neznáma. Skáčeme do tmy našeho vnitřního světa. Otevíráme se hlubinám nás samých s odvahou dozvědět se něco, co jsme možná doteď netušili, že v sobě vůbec máme. A to chce velkou odvahu!
“Kdokoli nedokáže hledat neviděné, nevidí nic, neboť známá cesta je slepá.” Herakleitos
Je to právě tato otevřenost k sobě i k druhému k „dosud neviděnému“, která má sílu vytvářet hluboké vztahy. A právě ty přináší radost a blízkost, které nám často tolik chybí…
Jak používáte řeč a komunikaci vy sami? Vytváříte s ní rozkazy, příkazy, hodnotíte, snažíte se o řešení či ovlivnění druhého anebo používáte rozhovor k tomu, abyste prostě byli – sami se sebou a s druhým.
“Když nečekáváš nečekané, nenajdeš to, protože to není dosažitelné hledáním ani cestou.” Herakleitos
A co rozeznívalo vnitřní struny v rámci poradního kruhu na téma Změna paradigmatu v podnikání? Když si je budete číst, zkuste naslouchat hlouběji. Hlouběji než jaký je význam slov, poslouchejte, zda uslyšíte vaše vnitřní struny…
„Firma je prostor vytvořený univerzem pro setkávání duší.” účastník kruhu
“Já se snažím podnikat i žít tak, abych se mohl podívat sám sobě v zrcadle a svým dětem do očí. Firmy dnes existují proto, aby maximalizovaly zisk pro vlastníky, a já se snažím o změnu, aby se jejich smysl změnil na řešení skutečných problémů lidí a zlepšování života a udržení budoucnosti.” Tomáš Hajzler, Slušná firma a Peoplecomm
“Vždy, když mi někdo řekl, že to, co chci dělat, nejde, tak jsem si ho vymazal z telefonu. Tím mi do života začali chodit lidé, kteří v můj záměr věřili a měli s ním i vlastní zkušenosti.” Richard Watzke, XIXOIO
“V mnoha organizacích je diagnóza vetknuta přímo do názvu jednoho z jejich útvarů. “Oddělení lidských zdrojů” – to je diagnóza, to není název. Mám zkušenost, že lidé, kteří si projdou kurzy, které se netýkají primárně jejich manažerských dovedností, ale jich samých, rychleji rostou nejen osobnostně, ale i v rámci firemních hierarchií.” Petr Sedláček, Nespire
„Když pracuji, tak dávám a podnikání je cesta, jak mohu dávat svůj dar.” účastník kruhu
“Je třeba vzdát se potřeby kontrolovat další lidi, zvlášť když jste zakladatelé firmy. Podle mého názoru se nejedná ani tak o potřebu, jako o naučený model vztahování se k druhým lidem. Je možné jej nahradit důvěrou sama v sebe. Není to lehký proces. Odpovědnost přejímá každý v týmu za konkrétní oblast. Konflikt neřeší šéf, ale členové týmu formou mediace, nebo celý tým. Základem pro takové fungování organizace je plná důvěra, věci se pak odvíjejí přirozeně. Tradiční hierarchická organizace práce tak, jak ji známe například z korporátu, dobře fungovala v minulých dobách, kdy bylo potřeba, aby lidé fungovali jako stroje, dnes ale začíná stále častěji selhávat. Podle mne se tradiční korporátní hierarchické struktury postupně buď promění nebo vyprázdní, lidé tam prostě nebudu chtít pracovat. Za mne je klíčem ke změně paradigmatu v podnikání vzdát se programu kontrolovat druhé.” Vladimír Dobeš, Donum Felix
“Podnikání. Myslel jsem, že to lidé dělají, aby vydělali peníze, ale zjistil jsem, že to o penězích není. To, co podnikání přináší, je cesta ke svobodě. Tím, že vyděláme nějaké peníze, tím se v nás otvírá svoboda nějak s nimi naložit, ale pak jsou další důležitější vrstvy. To, že něco tvořím mi umožňuje, aby ze mne něco vystoupilo, aby se něco ze mne zhmotnilo. A tak z mého vnitřního nastavení vznikne možná dům nebo houska. A přináší mi to i vnitřní svobodu. Svobodu toho, že to, co ve mne zní, mohu nechat znít. Že ze mne vychází něco hlubokého, co se přenáší ven. Někdy je to hodně zastřené, když se celá firma řídí tím, aby vyšla čísla v tabulce, tak ta vnitřní svoboda je malá, ale pořád tam je, pořád se neztrácí. Podnikání je také to, že vytváříme vazby. Jakékoli podnikání by ztratilo smysl kdyby tam nebyli druzí, kdybych neměl kolegy, zákazníky, dodavatele. Ten smysl se tam přidává ve chvíli, kdy díky podnikání vznikne vztah mezi mnou a druhými, protože teprve tehdy ta práce dostává smysl. Pro mne je podnikání svobodná cesta navázání vztahu a svobodná cesta dávání smyslu bytí. A ano pořád je to i o penězích, jsou jako olej, aby motor běžel, ale podnikání je mnohem víc.” Jan František Bím
Kruhy jsou projekt, který jsem spolu s Lenkou Melicharovou a týmem Adáto Paradigma tvořila od jeho úplného začátku minulý rok. Stále se potýkáme s otázkou, jaké mají poradní kuhy dopad, jaké jsou akční kroky a výstupy, jak se dá změřit jejich dopad na společnost a účastníky. Jak ale vysvětlíte těm, kteří chtějí čísla, že to, o co běží jsou vnitřní struny… Zase to nedokážu vyjádřit lépe než slovy našeho druhého facilitátora kruhů:“Dostal jsem od dobré známé otázku: Přemýšlím, že se zúčastním a mají ty kruhy už nějaké výsledky? Tak jsem si díky té otázce uvědomil, že výsledkem je něco podobně neviditelného jako je podhoubí. Houby jsou vidět až když naprší a je teplo, ale podhoubí je tam už teď, propojuje stromy podobně jako internet, umožňuje jejich komunikaci. Viditelným výsledkem jsou houby. Ale daleko více se toho odehrává v části existence, která je neviditelná. Zkuste potučit lesu, aby houby vyrostly. Nejde to. Jen čekáme až se urodí. A to se nestane bez podhoubí.” Stanislav Stejskal, SAIWALA
A jaké jsou tedy mé akční kroky po právě proběhlém kruhu?
Zatímco ostatní měli často tak hluboké a zároveň jednoduché závěry a akční kroky jako, že z kruhu půjdou koupit kytku své ženě nebo zavolají rodičům… já dostala inspiraci napsat tento článek. Jak velký to má dopad? Jak velkou sociální skupinu ovlivním? To nevím. Vím jen, že mně osobně to celé dává smysl, radost a naplnění. Když pak jedu tramvají usmívám se, mám chuť pomoci pánovi s holí do schodů, mám chuť zastavit se a naslouchat, slyším najednou vítr, cítím ho na tváři, je mi dobře a v tomhle naladění pak jsem s druhými. Často pak slyším, že zářím, že je baví se mnou trávit čas, že jim je se mnou dobře a mně také. Je to dost velký dopad?
Více info o proběhlých i navazujících akcích v rámci kruhů najdete zde: https://www.zmena-paradigmatu.cz/
