Rozhovor: Být tady někomu pro radost

Občas si lidi představuji jako takové puzzle. Bylo by skvělé, kdyby každý z nás znal tak dobře svůj tvar, aby se nesnažil vecpat někam, kam nikdy nezapadne,” sdílí se mnou Jana Dudová svůj pohled na život zatímco nám oběma vaří čaj ve svém kabinetu v Anatomickém ústavu. Je vidět, že tu tráví hodně času. Pracovna působí spíš jak domácí pokojíček a když se s puntíkatými hrníčky usadíme k oknu do dvou zelených křesílek, pomalu zapomínám, že jsem tu pracovně. Jana se napije a pokračuje: “Mnozí z nás jsou prostě krychličky, které se snaží za každou cenu projít kruhovým otvorem. A jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je celou krychli zničit.” Jak vůbec k takovému vidění reality Jana došla? Už 13 let vyučuje na vysokých školách, především na 1. lékařské fakultě  a denně se tak setkává s lidmi, kteří se stále snaží. Když se s ní potkávám mluví právě se studentkou, která zatím nezvládla žádné povinnosti ani zkoušky, ale i přesto touží ve studiu pokračovat. “Ne všem je studium medicíny prostě blízké a přirozené, ne všichni jím prochází bez nárazů a s radostí. Takové studium je obrovská zátěž a mnozí proto, aby jej zvládli, musí zablokovat své další podstatné potřeby. Jako třeba touhu pochopit svět.  Tomu  musí obvykle říct jednoznačné NE. Jsou mnozí, kteří kvůli studiu potlačí i samotný vztah k sobě samému a to není dobře.” I když říkat věcem NE je samo o sobě umění, které ne vždy dokážeme správně využívat. “Jednou si nás v Itálii přivlastnil opuštěný pes. Hned jsem ho odbyla. Všechno nám hned počůral. Řekla jsem jasné NE! A tak ho teď máme doma,” směje se Jana a zanedlouho mám možnost poznat dokonce i další generaci štěňátek, kterým Jana také řekla jasné NE,  a teď se z nich těší její dcera i celá rodina. NE je zkrátka věda sama pro sebe. Především je ale zapotřebí, aby zaznělo  pokud děláme něco, co nevychází z nás samých. “Žijeme ve společnosti, kde je často hlavní důraz kladen na soutěž, moc a peníze. Někdy dokonce hromadíme i vzdělanost. I ta může být tím, čím se pyšníme nad ostatními. A tak i k něčemu tak hodnotnému jako je vzdělání mohou lidi vést falešné motivace jako je například strach. Strach z toho, že na vás někdo ukáže a řekne, že nejste dost schopní, inteligentní a vyloučí vás tak ze společenství,” upozorňuje Jana. Představte si, že studujete vysokou školu a nedokončíte ji. I kdyby to bylo z vašeho rozhodnutí, stejně se najdou tací, kteří na vás budou pohlížet jako na ty, co to prostě nedali.  Tomu se snažíme vyhýbat a tak kolikrát raději studujeme i když cítíme, že to úplně naše cesta není. “Je prostě třeba najít náš vlastní tvar, pochopit, kam můžeme zapadnout tak, abychom realizovali opravdu sebe. A k tomu  je třeba poznání. A v tom se podle mne skrývá jedinečnost lidstva a zároveň velká rezerva našich možností. Nejde o to postavit větší domy, často jsou z nich jen další babylónské věže.” Naši orientaci na výkon, na větší, lepší a silnější podle Jany vytváří už školní výchova, ve které dnes rozvíjíme daleko více levou hemisféru a s ní naši analytickou stránku, která je důležitá především pro vývoj technologií. “Nechci kritizovat technologie. V jejich rozvoji bychom měli určitě pokračovat. Je nás tady ale hodně a to je výhoda.  Více z náse  by se mělo zaměřit  jiným směrem.” Jednou z cest může být podle Jany i vědomí toho, že toho nemusíme pojmout tolik. “Aby člověk mohl být úspěšný v nějakém oboru, nesmí často být svou pozorností orientovaný na celek, musí se zaměřit, specializovat, jít do hloubky jednoho problému. Když má někdo tendenci dívat se na věci celistvě, vypadává z dnešního systému.” Jak si tento Jany výrok představit v praxi? Vezměte si například finančníka, který se dostatečně nezaměřuje příjmy své firmy, ale opravdu si uvědomuje, jaký tento příjem znamená úbytek někde jinde. A začne hájit nejen zájmy firmy, ale skutečně  i jejích klientů. Pokud budete vidět i za roh, uvědomovat si souvislosti a vnímat celistvě, mnoho firem vás dnes stále ještě nezaměstná. “Doteď přece záleželo téměř vše na měření, posuzování toho, co je větší, co menší, soutěž bývá hlavní veličinou.” Podle Jany se ale toto paradigma mění. Protože je vystudovaná lékařka,  fungování života na Zemi přirovnává k fungování lidského těla. “V těle jsou několikeré systémy, které stojí přímo proti sobě. Dokonale ovšem spolupracují a tak vytváří jednotu. Nejdůležitější je přitom řízení a přerozdělování zdrojů. Pokud toto funguje, funguje i organismus jako celek. Nikde se nic nekupí, což je zásadní. Všude je všeho dostatek a neexistuje  posuzování ve smyslu, která buňka je důležitější a která méně,” popisuje svoji vizi života Jana. Jenže dnes o zdroje soutěžíme a tak tu důvěru, kterou k sobě mohou mít buňky v jednom lidském těle, my k sobě navzájem mít nemůžeme. “Nevíme, co to přesně znamená, starat se o to mít dost, a tak se pro jistotu snažíme dělat a mít vždycky ještě o něco víc a to často není  optimální pro náš rozvoj jako lidské bytosti. Věřím proto, že největším, ne zcela prozkoumaným a dosud nedostatečně využitým rezervoárem bohatství je v současnosti právě člověk. Je potřeba využívat jeho potenciál a neblokovat jej, vážit si ho a rozvíjet – tudy podle mne vede cesta,” pokračuje Jana, která věří, že naše vnímání se dnes posouvá více k jednotě a celistvosti našeho pochopení sebe v rámci světa a života. “Myslím  si, že je to i nepřímá cesta k přirozené regulaci populaci. Dřív jste měli šest dětí, protože pro vás neznamenali takovou investici, povyrostli a hned jste je vyhnali na pole pást husy. Dnes ale děti musíte provést veškerým dostupným vzděláním, rozvinout a podpořit jejich talenty – kolik myslíte že se vám v tomto duchu podaří vychovat dětí?” Jana k tomuto náhledu na svět docházela roky, dosud si ale pamatuje první momenty, které jí jiné vnímání života pomohly otevřít.
Jeden z prvních zážitků přišel, když se nedostala na lékařskou fakultu a další rok v nemocnici místo s léčením  lidí vypomáhala s úklidem. Jednou zrovna umývala podlahu, když se jí otevřelo vědomí a zažila naprostý pocit propojení s celkem, což by podle svých pozdějších studií nazvala jako samádhí. Jana má dokonce jasno i v tom, co její tehdejší prožitek spustilo, stačila jen trocha uvolněnosti a bezstarostnosti. V tom roce se prý nemusela učit, intelekt odložila stranou, byla  otevřená a odevzdaná.  Jen tak málo stačilo. “Podobný zážitek se mi vrátil ještě později s jednou pacientkou. Když jsem ji tehdy objala, zažila jsem poprvé naprostou jednotu s druhým člověkem,” říká Jana a do očí se jí i po těch letech při vzpomínce hrnou slzy, “no vidíte, co to se mnou pořád dělá,” vysvětluje mi Jana své pohnutí a dodává, že se dnes na lidi kolem sebe často díváme s předem danou optikou, hodnotíme je a posuzujeme podle toho, jak dobře zastávají svoji roli. “Pocit jednoty s lidmi chybí. Psy, ty například milujeme snáze, ale na lidi máme větší požadavky. U psa jsme srovnaní s tím, že nádobí za nás neumyje – že je tady pro radost.” A právě to podle Jany potřebujeme všichni, být tady někomu prostě pro radost. Je to pocit, který bychom si měli užít dostatečně v dětství, to že jsme bezpodmínecne milováni a naši rodiče z nás z takových jací jsme mají prostě radost. 
 “Děti jsou velmi empatické a snaží se udělat všechno pro spokojenost svých rodičů a když toho pro to musí dělat moc, ztratí cit sami k sobě. V extrému jsou z nich pak lidé s poruchou osobnosti, co se například musí řezat žiletkou, aby vůbec něco sami za sebe cítili.” A tak snadno v našich životech končíme u toho, že i v dospělosti nevědomky plníme přání a představy našich rodičů a kvůli těmto starostem často nenajdeme své vlastní místo a nedokážeme předat světu to, co v nás je, protože velká část nás samotných je zablokovaná. “Dnes se jako osobnosti rozvíjíme opravdu dlouho. A je potřeba si tento čas dopřát, protože na kvalitě každého jednoho člověka opravdu záleží.” A proč náš rozvoj zabere tolik času? “Právě díky rozvoji technologií a využívání přírodních zdrojů, máme v současnosti možnost dojít ve svém vnitřním vývoji relativně daleko a to ve větším počtu lidí, než tomu bylo dříve. Uvolnila se nám mysl i ruce. 
Potřebujeme však dobré vedení. Jana měla to štěstí a již na vysoké škole začala navštěvovat přednášky vedené lidmi jako Zdeněk Neubauer nebo Ivan Havel. V atmosféře hledání  a pokládání si neobvyklých otázek se cítila štastná. “Vždycky mě fascinovaly otázky a to mi zůstalo doteď.” I to je jedna z vlastností, díky které u nás vyrostla událost s názvem Česká transpersonální konference 2016. “Mojí velkou touhou je podporovat dialog ve společnosti, možnost problematizovat naše vlastní postoje,  konfrontovat  vnější svět s vnitřními prožitky.” A tak, když v roce 1990 přijel poprvé po sametové revoluci do Čech Stanislav Grof,  Jana hned věděla, že jeho metodu holotropního dýchání musí zažít. Stala se proto součástí jeho výukové skupiny. “Měla jsem v sobě velkou resistenci. To sebezkoumání bylo děsně bolavé.  Prostě utrpení které trvalo celých šest let od doby, kdy jsem začala vědomě vstupovat do stavů rozšířeného vědomí a hledat svoji hlubší podstatu.  Procházela jsem dramatickým procesem sebeuzdravování a odhalování.  A to jsem si ze začátku připadala úplně duševně v pořádku. Brzy jsem ale zjistila nakolik jsem například kritická. Dívala jsem se na lidi skrz prsty, cítila jsem se jak nedostatečná, tak i nadřazená. Podobné vnitřní mechanizmy jsou poměrně časté, jen si jich  často sotva všimneme. Vůbec tyhle věci v sobě odhalit a zbavit se jich je náročné, musela jsem projít celkovou přestavbou sebe sama. Dnes, když už se Grofovou metodou zabývám dvacet šest let,  vím, že je to cesta vedoucí  k vnitřní integritě a svobodě. Často totiž příliš  nezáleží na tom, co si o své svobodě myslíme. Dokud se na sebe nepodíváme z neobvyklého úhlu, vůbec netušíme, jak pevnou součástí společenského soukolí jsme.